Historie
Příběh neznámého vojína
Bezejmenný vojín z Jesenice v 1.světové válce.
Když konečně do Jesenice koncem června roku 1914 dorazily první zvěsti o smrti arciknížete Ferdinanda nikoho to moc nezajímalo. Sedláci se starali o přípravu žní a úroda se zdála v tomto roce docela dobrá. To co se děje v císařství se jich přeci netýká. Jak moc se mýlili se dozvěděli přesně za měsíc. Začala velká evropská válka a ta zasáhla tisíce mladých lidí v každé, i té nejmenší vesnici v Čechách.Uprostřed žní oblékli šedé rakouské uniformy a vlaky je vezly na fronty po Evropě.Někteří měli zpočátku pocit, že život vojáka je lehčí než dřina u sedláka. To jim ale dlouho nevydrželo. V zákopech je napadaly jiné myšlenky. Najednou stáli Slované proti Slovanům.Prý proti sobě stáli i vojáci ze stejné vesnice, ale to je jen nedoložená legenda. Trochu se zapomíná, že tíhu války nesli i obyčejní lidé na vesnicích. Nedostatky potravin a životních potřeb ztěžovaly běžný život všech obyvatel. Během války se situace stále zhoršovala a začaly chodit obávané vojenské rekviziční komise. Zrekvírovali skoro všechno. Lidé v Jesenici tak jako i jinde vymýšleli rafinované skrýše potravin. Sedláci na jedné straně prodávali potraviny za přemrštěné ceny, ale v rekvizici přicházeli i o svoje milované koně. Ostatně osud válečných koní byl hrozný a tisíce jich ve zbytečné válce padlo. Na všech frontách začala deserce českých vojáků. Do zajetí jich asi nejvíce přešlo na ruské frontě. Prý i celé regimenty v doprovodu vojenské dechovky. Po vypuknutí Velké říjnové revoluce, která začala listopadu se carské Rusko zcela zhroutilo. Revoluční dobrovolné vojsko, jak se zpočátku legie označovaly stálo před střetem s bolševiky. Začala transsibiřská anabáze. Vojáci českých legií se probojovali až do Vladivostoku. Cestou dobyli velká ruská města podél magistrály. Do Jekatěrinburku se bohužel dostali až týden poté co bolševici postříleli celou carskou rodinu včetně služebnictva. Bojovali na zemi i na vodě jezera Bajkal. Tam s flotilou starých parníků rozbili bolševickou eskadru ledoborců. Ledoborec s příznačným jménem Bajkal potopil legionářský dělostřelec jedinou přesnou střelou. Po příjezdu do Vladivostoku se setkali s vojáky vítězných mocností a nastoupili cestu po moři do vlasti. V nově vyhlášené Československé republie se stali významnou vojenskou silou. Válka sice skončila, ale je čekal ještě boj na Slovensku proti Maďarům, kteří nechtěli vyklidit svá bývalá území - Severní Uhry. Když boje ztichly moha se republika rozvíjet. Vzrostla především zemědělská výroba a budovaly se malé i velké továrny. Velmi rychle se Československo stalo hospodářsky vyspělou evropskou zemí. Bohužel jen na dvacet let. Pak přišel Protektorát, odtrhlo se Slovensko. Po druhé světové válce, která v hrůzách a počtech obětí mnohonásobně překonala tu první se republika obnovila, ale už bez Podkarpatské Ukrajiny. Pak jsme přišli i o Slovesko a zůstaly jen královské země české koruny. Jména padlých v 1. světové válce jsou na mnoha místech vytesány na pomnící. Jména bezejmenných vojáků a jsou jich tisíce už nikdo neobjeví. i oni ztratili životy za naši svobodu a demokracii.
Jaroslav Picka
JAK SE CESTOVALO PO ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ
ÚRYVEK Z ČLÁNKU ČESKÉHO ROZHLASU
Původním posláním pošty, jak jsme si už před časem říkali, bylo rychle přepravovat panovníkovy dopisy a jiný úřední materiál. S přepravou osob se původně nepočítalo. Pošta - vlastně pošty, ale úplně přesně posty - to byly účelně rozložené stanice, kde se přepřahali koně, které bylo možno použít i pro individuální cestování. Při někdejším stavu cest byla jízda na koni někdy jediným myslitelným způsobem cestování. Kdy přesně došlo k tomu, že pojezdná pošta začala pravidelně přibírat cestující, asi už nikdo nikdy nezjistí. Zřejmě se tak stalo ještě v klidných dobách před třicetiletou válkou, jistě ale v letech po ní. Tehdy se v písemných materiálech ustálil termín řádná pošta, tedy ordinari nebo ordinari Post - to znamená pravidelný způsob dopravy bez ohledu na denní dobu a roční období, která se v pravidelný čas objevuje na stejném místě. Jestliže byly zpočátku časové údaje v "jízdních řádech" stanoveny velmi zhruba - například "v sobotu večer", nebo v neděli ráno" - pak teď se už objevují daleko přesnější údaje: - například příjezd vídeňské pošty do Prahy byl stanoven na sobotu v šest hodin večer. Cestu už bylo možno víceméně přesně časově naplánovat a do povědomí cestující veřejnosti pozvolna vstupuje i zkušenost, která říkala, že s poštou se cestuje relativně rychle a bez zbytečných problémů se stravováním a ubytováním.
Cestující veřejnost se rekrutovala především ze středních společenských
vrstev, hlavně z měšťanstva, jinak drtivá většina obyvatelstva vůbec neměla
zapotřebí opouštět rodnou hroudu, a kromě toho si ne každý mohl dovolit vydat
jeden zlatý za každou poštovní míli. I rychlost těchto spojů byla pojmem velmi
relativním. V důsledku špatných cest nebyla většinou překonána rychlost jedné
míle za hodinu a největší časová prodleva nastávala při dlouhých stravovacích
pauzách v zájezdních hostincích, kterou je možno odhadnout od čtyřiceti minut
až po tři hodiny. Cestující ovšem mohl použít takzvanou extrapoštu (říkalo se
jí také extra ordinari Post), což byl mimořádný spoj, samozřejmě za vyšší
jízdné, který sice musel kvůli přepřahání koní dodržovat poštovní trasu od
postu k postu, ale cestující sami rozhodovali o zastávkách k jídlu a o
noclezích. Už v době Marie Terezie bylo možno tyto zvláštní
spoje nahlašovat dopředu pomocí ohlašovacího lístku předchozím řádným spojem
nebo jízdním poslem, takže při souhře poštovního personálu docházelo ve
stanicích k minimálním prodlevám. Takovému expresnímu cestování se říkalo
diligence, což přeloženo neznamená nic jiného než - poštovní dostavník. "Každá
diligence je doprovázena jedním průvodčím," píše pan Heinrich
Storch ve svém cestopisu.
Mlýny a významné
evropské cesty v Jesenici
Na území dnešního města Jesenice
stávaly tři mlýny. Všechny tři skončily stejně - kompletně vyhořely.
Vodní mlýny se nacházely v padlině na jih od Jesenice. První byl pod Kocandou v prostoru, kde se dnes říká V Belnici. Třetí mlýn byl u Dolních Jirčan, kde se dodnes říká Na splavech. O druhém se nic neví, ale vyhořely všechny.
Vodoteč, která tudy tekla, sbírala vodu z potůčků stékajících z okolních vršků a vodu Botiče a kroutila od Herinka k Psárům a Libři.
Raziči vodního díla přivaděče Želivka, raženého v sedmdesátých letech minulého století, potvrdili existenci zaniklé říčky právě v prostoru bývalého kamenolomu Na horkách za jesenickým hřbitovem. Podle zápisu v ražebním plánu podniku Výstavba kladenských dolů /VKD/ síla podzemních naplavenin a tekutých písků naznačila šířku někdejší vodoteče nejméně osm metrů. Podle této říčky vedla stezka spojující hlavní zemské cesty /Archeologické památky ročník LXV. Č.2/ - Římsko - bechyňsko - jílovskou, která vedla do Prahy přes Libeř, Břežany, Krč, Dolní Vyšehrad, s cestou Moravsko - vídeňsko - benešovskou přes Želivec, Kocandu, Chodov, Vršovice - Žitná brána. Orientačním bodem na spojce zemských cest byla Jesenice.
Ing. Jaroslav Kotrč
Z knihy 900 let Jesenice u Prahy 1988 /str.21-22/
Restaurování pomníku nehody baronky Maxmiliány Alsterlové z Astfeldu
Barokní pomník upomínající na nehodu baronky Maxmiliány Alsterlové z Astfeldu se nachází na místě nešťastné události při silnici mezi obcí Jesenice a Horní Jirčany. Zadavatelé pomníku byli manžel František Mikuláš Alsterl z Altfeldu, syn Maxmilián a zeť Jan Josef Löw z Ersfeldtu. Chronologické záznamy na pomníku uvádí dataci v roce 1706. Pomník byl ale zřejmě realizován až v roce 1707, neboť k samotné nehodě došlo 22. 12. 1706.
Sokl byl na třech bočních stranách opatřen votivními nápisy s chronogramem, které byly značně poškozené a na jedné straně téměř nečitelné. Čelní strana soklu je tvořena reliéfem znázorňujícím samotné neštěstí. Je zde zachycena krajina s projíždějícím kočárem, kdy vozka sedí na hřbetě splašeného koně a kočár je již převržený. Pod kočárem se nachází postava s rozhozenýma rukama a s hlavou k zemi. Nedaleko kočáru se nachází dokonce i klobouk. Výjev je v horní části lemován několika oblačnými kupami. Mezi kočárem a mraky byl dodatečně vysekán nápis vztahující se k opravě pomníku, která byla financovaná pražským arcibiskupem Aloisem Josefem Schrenkem v roce 1840, nápis je také značně poškozen.
Jedná se zřejmě o nejstarší svědectví dopravní nehody v podobě konkrétního zpodobnění události. Jesenice byla odpočinkovým místem na důležité spojnici mezi hlavním městem Českého Království a jižní Moravy a spojnicí jižních Čech a Lince. Jedná se o velice zajímavý a z uměleckého hlediska významný pomník.
Vzhledem ke značnému poškození pomníku bylo téměř nemožné provedení laboratorního průzkumu jednotlivých vrstev kamene, tzv. stratigrafie, abychom s jistotou zjistili původní barevnost písma. Plocha kamene, jak bylo v minulosti běžné, byla celoplošně polychromovaná. V případě tohoto pomníku ale zřejmě došlo k celoplošné polychromii a jednotlivé nápisy byly posléze pouze vytesány a již nebarveny. Jejich čitelnost tak byla dána pouze kontrastem plošné polychromie a vysekaného písma. Na třetí straně byl navíc nápis téměř nečitelný. Z těchto důvodů bylo vhodné zanechat povrch pomníku pouze v této konzervativní podobě, tedy bez obnovy barevnosti písma. Národní památkový ústav si velice cenní zodpovědného přístupu obce Jesenice k realizované akci.
Julie Weissová NPÚ
Jesenický kurýr, listopad 2015